Historie
Rychnovské panství koupil Albrecht IV. Kolowrat Liebsteinský v roce 1640. Město během třicetileté války zpustlo – obyvatelstvo pronásledované pro víru bylo vystěhováno a válečné události se na městě taktéž podepsaly. Syn Albrechtův – František Karel I. vynikl jako obratný diplomat a zastával významný úřad zemského hejtmana markrabství moravského. Těmto významným funkcím již nepostačoval k reprezentaci starý zámek postavený v údolí Burjanen Trčkou z Lípy a tak se majitel František Karel I. (1620 – 1700) rozhodl postavit nový velkolepý barokní zámek.
Místo pro nový zámek bylo zvoleno na mírném svahu pod kostelem Nejsvětější Trojice. S úpravou stavebního místa bylo započato v roce 1670, se stavbou zámku v roce 1676. Neznámý architekt severoitalské školy založil budovu na obrazci čtyřkřídlého bloku s arkádovým dvorem. Středová osa zámku vede na dokonale souměrné druhé nádvoří, na němž se nachází kašna s kolowratskou orlicí. Část objektu kolem prvního a druhého nádvoří tvoří střední jádro celého zámku, jehož další stavební přestavby – rozšiřování a výškové úpravy – prováděly další dvě generace rodu. Podle celkového pojetí i jednotlivých částí této přestavby se lze domnívat, že jejím autorem byl Jan Blažej Santini Aichel (1677 – 1723). Ten byl přizván do Rychnova hrabětem Norbertem Leopoldem (1655 – 1716) nejdříve na úpravu průčelí kostela Nejsvětější Trojice. Další práci, návrh na rozšíření zámku a výstavbu zámecké jízdárny, dokončil pro Františka Karla II. (1684 – 1753).
Rod Kolowratů od počátku do dnešních dnů
O znaku a jménu Kolowrat
Renesanční vypravěč Paprocký uváděl, že předkové Kolowratů užívali pečeť s kolem. Balbín pak tvrzení o kolowratském kole podložil smyšlenou erbovní pověstí, která odvozovala vznik příjmení Kolowrat, od spojení slov „kolo“ a „vrátit“ ve smyslu otáčet, a přitom vyprávěla o mimořádném silákovi. Ten měl zachytit loukotě kola vozu nejmenovaného českého knížete, a tak zachránit jeho převrácení a odvrátit záhubu jeho malého synka, když se splašili koně. Od tohoto „vrácení kola“ mělo vzniknout rodové příjmení. Bájné erbovní znamení Kolowratů, kolo s osmi loukotěmi, bylo ovšem užíváno i dalšími rody, zatímco Kolowraté vždy užívali jen půlenou orlici.
První historicky doložené zmínky o rodu Kolowratů
Prvním, prameny doloženým předkem všech pozdějších pánů z Kolowrat, byl Albrecht z Kolowrat (1347 – 5. července 1391). Jeho předkové se psali a pocházeli z vesnice Kolowraty u Průhonic a Uhříněvsi. Při tvrzi v Kolowratech se připomíná ještě před r. 1205 Mladota z Kolowrat, který měl jako erbovní znamení orlici – pozdější znak všech linií Kolowratů. Albrecht byl ve službách krále Karla IV. a v letech 1361–1363 maršálkem jeho manželky Anny Svídnické. V roce 1374 zakládá klášter v Dolním Ročově pro řád augustiniánů poustevníků. Byl třikrát ženat, s druhou manželkou Annou ze Slavětína měl čtyři syny: Albrechta ml., Mikuláše, Purkarta a Herborta, z nichž první Albrecht ml. byl praotcem linie Liebsteinské a Krakowské. Během 14. a 15. století se rod rozdělil do osmi linií, a to na Liebsteinské, Kornhauzské, Žehrovické, Bezdružické, Novohradské, Maštovské, Černonické a Krakowské, z nichž poslední kvete dodnes.
Rodová pověst
Hrabě Norbert Leopold Liebsteinský nechal přestavět rodový klášter v Dolním Ročově. Od roku 1674–1675 docházelo čas od času k pozoruhodnému úkazu v ročovském klášterním kostele. Náhrobní kámen zakladatele kláštera Albrechta z Kolowrat († 1391) se bez vnější příčiny orosil. A to někdy natolik, že na něm stály krůpěje vody. Jeho „pot“ prý byl vždy předzvěstí nějaké vážné smutné události v rodě, těžké nemoci, ba i smrti některého člena rodu. Tento jev došel obecné víry a převor kláštera rozesílal listy členům kolowratského rodu pokaždé, když se kámen „opotil“. V době, kdy Jan Santini pracoval na dostavbě ročovského klášterního kostela, docházelo ke korespondenci mezi převorem a hr. Norbertem ohledně přestavby. V těchto dopisech z 5. až 7. měsíce roku 1715 připomíná převor hraběti, že se náhrobní kámen opět potil. Přesto vyjádřil naději, že to zlé znamení tentokrát nebude. Dne 11.7. však dostává zprávu, že zemřel bratr hraběte František Vilém († 4.6.1715) a tím se předpověď potvrdila.
Povýšení do říšského a českého hraběcího stavu
V roce 1658, 20. července, byli za své zásluhy (působili v císařských diplomatických službách a zastávali významné funkce jak správní, tak zemské i církevní) všichni bratři, tedy František Karel I., Ferdinand Ludvík, Jan Vilém a Leopold Oldřich, tři bratři z Kolowrat-Liebsteinský, povýšeni do říšského hraběcího stavu a do českého hraběcího stavu potom 8. listopadu 1660. Ze všech nejdříve obdržel říšský hraběcí stav Zdeněk Liebsteinský († 1640), a to 15. 4. 1624. U Novohradských z Kolowrat povýšení do říšského hraběcího stavu došlo o něco dříve, a to 4. 10. 1653. Z Krakowských to byl praotec všech odnoží, Vilém Albrecht (†1688), který obdržel říšský hraběcí stav 25. srpna 1671 a český 14. listopadu 1674. Ze starší větve Krakowských potom český hraběcí stav obdržel Albrecht Jindřich (†1704) a to 16. října 1700.
Moderní historie rodu
Zámek, velkostatek, zámecký park a přilehlá pole, louky, pastviny, lesy a rybníky v Rychnově nad Kněžnou a Černíkovicích obhospodařovali Kolowraté do 2. světové války, za níž byla na velkostatek, tak jako na většinu statků české šlechty, uvalena německá nucená správa. Po válce přebíral od státu majetek Otmar Kolowrat. Po únoru 1948 byl veškerý majetek, ať už movitý či nemovitý, zestátněn. V r. 1992 v měsíci dubnu byl dle restitučního zákona 87/1991 Sb. vrácen zámek v Rychnově nad Kněžnou včetně sbírek (přístupný veřejnosti), zámek v Černíkovicích (bez jakéhokoliv mobiliáře, přesto však s možností prohlídky pro veřejnost po domluvě), a od srpna 1992 i pozemky, tj. lesy a zemědělská půda Kryštofu Jaroslavu Kolowratu Krakowskému, který zde hospodařil do r. 1999, a od tohoto data vlastní velkostatek jeho syn Jan Egon Kolowrat Krakowský Liebsteinský.
Galerie
Kostel a Zvonice
Kostel Nejsvětější Trojice
Zámecký kostel Nejsvětější Trojice na vrchu nad kolowratským sídlem prodělal zásadní architektonickou úpravu zásahem Jana Blažeje Santiniho-Aichela, kterého k projektu povolal Norbert Leopold hrabě Kolowrat Libsteinský.
Santiniho barokní iluze
Osa kostelní budovy původně z konce 16. století byla od zámecké fasády vychýlená. Santini pohledově podřídil osu celkové dispozici zámeckého komplexu tím, že vytvořil nové pootočené průčelí, které rovnoběžně navazuje na průčelí zámku. Mezi kulisou průčelí a vnitřní hmotou kostela vybudoval loretánskou kapli a další tři prostory. Samotný kostel byl se zámkem propojen z každé strany symetrickými chodbami s kaplemi. Santini svými úpravami urbanisticky vyřešil provázanost obou staveb a vytvořil siluetu, která výrazným způsobem utváří panorama Rychnova i širšího kraje. Ke kostelu přiléhala (dnes požárem zničená) piaristická kolej, vystavěná také podle Santiniho projektu.
Wikipedia
Baroko | Jan Blažej Santini Aichel | Piarista
Zvonice
Zvonice je umístěna východně od kostela. Jedná se o pozdně renesanční zděnou hranolovou stavbu datovanou rokem 1604. Zvláště pozoruhodný je zvon Kryštof, který v roce 1602 ulil Jan Benešovský z Moravské Třebové. Zvon Kryštof patří mezi největší (7 200 kg) a nejcennější zvony v Čechách. Charakterizuje jej velmi kvalitní výtvarná výzdoba a vynikající akustické vlastnosti.
Zvon Kryštof
Zvon Kryštof je v současné době třetím největším funkčním zvonem v Čechách. Největším funkčním zvonem je Zikmund z katedrály sv. Víta na Pražském hradě, druhým největším je pak zvon Augustin v Hradci Králové na Bílé věži. Před časem hrozilo zvonu Kryštof reálné nebezpečí, že po čtyřech stoletích provozování pukne. Z nadšení několika jednotlivců byla založena obecně prospěšná společnost Kryštof, která si předsevzala zvon zrestaurovat z prostředků veřejné sbírky a ze sponzorských darů.
Historie zvonu
Zvon Kryštof odlil v roce 1602 mistr zvonařský Jan Benešovský z Moravské Třebové na základě objednávky tehdejšího majitele rychnovského panství Kryštofa Betengla z Neyenperka, podle kterého zvon dostal své jméno. Do kamenné zvonice však zvon zavěsil až Benešovského syn Silvestr, který otci při lití pomáhal a také vymodeloval na zvon svůj znak. Zvon Kryštof je mimořádný nejen svou velikostí, ale i výzdobou, na které se podílela kromě mistra Benešovského a jeho syna Silvestra i dcera Zuzana. Krk, jak se nazývá střední část pláště, pokrývají reliéfy s motivy ukřižování a sv. Kryštofa přenášejícího na rameni dítě – Ježíše. V plášti je zalito 25 ks mincí.